Nešťastná láska Lze nějakou hru milovat a nenávidět zároveň? Přesně takový je můj vztah k titulu Mars: Teraformace

Byl-li minulý podzim ve znamení Zimy mrtvých, pak druhou půlku zimy, celé jaro a vlastně dodnes se pravidelně na program klubu vkrádá hra Mars: Teraformace. V ní coby zástupce meziplanetární korporace soupeříte s ostatními o to, kdo na přeměnu rudé planety v obyvatelnou bude mít největší vliv. S investicemi rostou vaše možnosti, s plněním cílů váš teraformační rating a s postupujícím procesem postupuje k cíli i samotná hra.

Hra nás chytla, pohltila, nadchla. Až na výjimky ji chtěl hrát každý. Je svižná, respektive máte pocit, že pořád hrajete, i když čas letí jako o závod a jedna partie klidně zabere tři až čtyři hodiny. Vtahující je budování vlastní vesmírné kolonie, hledání ideálních kombinací karet, aby vám vaše martská ekonomika šlapala a dovolila vám rozvíjet se více a rychleji. Velmi rychle jsme přistoupili na pokročilejší verzi pravidel s úvodním draftováním karet, které trochu eliminuje nevyváženost hry, kdy někomu karty chodí a jinému ne. Můžete tak alespoň trochu přímo ovlivnit, které karty budou mít ostatní hráči k dispozici. Karty se sypou na stůl, countery se posouvají po počítadlech, teraformační ukazatele rostou, co by se mohlo pokazit že?

Zdroj: Mindok

Hrajete si, hrajete, a pak to přijde. Někdo vytáhne extrémně levnou, a přitom extrémně výhodnou kartu. Za co vy jste zaplatili veškerý zisk, který vám přinesla jedna martská generace, to jiného stálo pár drobných. Další má to štěstí a zvládne shodit do vaší oblasti asteroid, zničí vám úrodu na dvě generace dopředu a zbrzdí hned několik projektů. Tak moment, ta hra se zatím netvářila jako kompetitivní, jak to tedy je? No právě, 95 % hry není nebo je pouze nepřímo, a pak přijdou zákeřné karty s efektem popsaným výše. A vůbec, co že to ty vaše korporace dělají? Stačilo pár her, aby vyšlo najevo, že některé korporace, za které se hraje, jsou jednoznačně lepší. Samozřejmě, že jde vyhrát za jakoukoli, ale za některé je hra o tolik jednodušší… A protože je hra úspěšná a populární, přicházejí do hry rozšíření. Další stovky karet do balíčku, šup tam s nima, nerovnováha dál narůstá. A proč to nikomu nevadí, proč mám ten rozpolcený pocit, že na té skvělé hře něco neklape, jen já? Co že to zahrál? Zvýšení příjmů o tři za sedm? Kde jsi vzal tolik zeleně? Jak můžeš mít téerko o patnáct vyšší? Ty můžeš platit teplem? Uáááá…. Blbost, nikdy už to nehraju. Nové rozšíření? A o čem je? To zní zajímavě, dáme rychlej Mars?

Zkrátka, rozpolcené pocity. Hra, kterou bych moc chtěl mít rád, ale trápí mě její nedostatky. A není to jen o tom, že má někdo zrovna smůlu na karty. Klidně hodím vinu na autora, že to balancování dost odflákl. Srovnám-li Mars třeba s takovou Agricolou, je vidět úplně jiný přístup. U Agricoly vám řeknou, které karty do hry spolu patří a které ne. I rozšiřující balíčky jsou označené a nelze hrát karty všechny, nedávalo by to smysl. U Marsu žádné jemnůstky ve vyladění nepozoruji. Ale když se podívám ne neoficiální rozšíření v podobě nových korporací, asi jsem v tom sám, protože je to úplně stejně blbé. Škoda.

Jiří Škoda

"Čím složitější hra, tím lepší." Jirka je jedním ze zakladatelů klubu, autorem těchto stránek a nadšeným hráčem těch nejkomplexnějších her. Rád poučuje ostatní, což mu mnozí vyčítají :)

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.