Podzim loňského roku se na setkáních našeho klubu nesl ve znamení hry Zima mrtvých: Cesty osudu. A oslavná jízda této postapokalyptické hry o přežití možná nekončí, protože nám do vlastnictví přibylo samostatně hratelné rozšíření nazvané Dlouhá noc. Čím si tato hry vysloužila takovou pozornost? Na to se podíváme v tomto článku.

V létě jsme poprvé vzali na klub hru Pandemic, která hned zaujala svým (pro nás) originálním konceptem – hráči v ní nesoupeří mezi sebou, ale snaží se porazit hru, která jim do cesty klade různé překážky. Pandemic nastiňuje situaci, kterou známe z mnoha katastrofických filmů, po světě se šíří nákaza nemoci (v případě Pandemicu dokonce čtyř nemocí) a tým odborníků vede závod s časem, kdy se snaží vynalézt léky dříve, než série pandemií srazí lidstvu definitivně vaz. Pandemic má poměrně lineární učící křivku. První hru jsme samozřejmě prohráli i na tu nejjednodušší obtížnost, s každou další a další jsme na tom byli lépe, až jsme zvládli i tu nejtěžší variantu. U Pandemicu také hrozí, že jeden iniciativní a zkušenější hráč řídí hru všem ostatním, a bere tak ostatním zážitek ze hry.

Zima mrtvých je na první pohled podobná námětem. Svět zachvátila epidemie neznámé nemoci, které z lidí dělá zombie, přenáší se při kontaktu a lidstvo bojuje o přežití. Na rozdíl od Pandemicu ale ten boj neprobíhá na světové úrovni, kdy jsme jako odborníci létali po celém světě a sbírali vzorky nemocí, abychom mohli co nejrychleji syntetizovat potřebné léky, ale na skoro té nejmenší úrovni. Všichni hráči, respektive jejich postavy, jsou obyvateli jedné kolonie v anonymním městě a potýkají se s každodenními problémy v boji o přežití. Zásadní rozdíl je v tom, že hra je sice kooperativní (většina hráčů má společný cíl), ale jen tak napůl. Každý má totiž vedle hlavního úkolu (aby kolonie přežila, tedy pokud nejste záporná postava, což se vám také může stát) ještě úkol další, který je obvykle o tom, že musíte mít ve výbavě určité množství věcí (jídla, léků, zbraní, pomůcek, paliva apod.), což jde velmi často proti zájmům kolonie, která stejné věci potřebuje pro své přežití. Hra je těžká právě v tomhle – hráči se musí umět oprostit od reálného světa a vžít se do role vůdce skupinky přeživších, kterou musí za všech okolností zachránit. Co když umře soused od vedle? Je to strašné, ale lepší, než když umře můj nejlepší kamarád ne?

I proto nám dlouho trvalo, než jsme se hru naučili. A i proto, alespoň předpokládám, nefiguruje Zima mrtvých na úplném vrcholku žebříčků popularity her. Nám se vlastně až po odehrání snad deseti her podařilo vychytat všechny mouchy, odnaučit se zlozvyky z jiných her („Ale já mám jídlo když tak.“ „Ticho!“) a skutečně si hru užít, jak je zamýšlena. Ne každý má tu trpělivost.

Hře na síle hodně dodává velká variabilita. Hra je pokaždé trochu jiná, odehrávají se jiné příběhy jiných lidí, mění se role a štěstí v lokacích města, které se prozkoumávají za účelem získání toho nejlepšího vybavení. Originální hra má podtitul Cesty osudu podle karet, které doprovázejí každý tah hráčů. Představují jakési náhodné události, které mohou nebo nemusí nastat. Naštěstí je jich dost, a tak se jen tak neohrají, stále se otáčí nové a neznámé. Čeho mi naopak přijde málo, jsou karty hlavních úkolů, těch je jen pár (ani ne deset), navíc se liší herní délka, a tak často pro vaše zamýšlené sezení je jen na výběr jedna ze dvou či tří. Zrovna v tomto mohli autoři hry trochu přidat. Výborně zpracované je ale vše ostatní – nejvýraznější jsou postavičky postav i zombie, které se pohybují po herním světě.

Pokud někdy k nám do klubu zavítáte, a Zimu mrtvých si budete chtít zahrát, nemusíte se bát. S naučením herních mechanismů vám pomůžeme. A mějte na paměti hlavní pravidlo – vyhrát musíte především vy, na ostatní hráče koukejte až v druhé řadě. Co vy víte, třeba je někdo z nich zrádce a ve skutečnosti vás chce nechat napospas krvelačným nemrtvým.